Moravské dějiny

Úvod
Morava byla vedle Čech jedinou další zemí, kde se husitství ve větší míře prosadilo. Nicméně zde byly o proti Čechám značné rozdíly. Bohužel v učebnicích dějepisu se setkáme spíše s popisem událostí v Čechách. Prvním rozdílem byla skutečnost, že se k husitskému hnutí nepřidala velká moravská královská města (Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava), naopak tato města byla zaměřena převážně protihusitsky. Nepodařilo se také ani přes pokusy vytvořit obdobu českého Tábora. V Čechách naopak města a jejich svazy (např. táborský a sirotčí) tvořila páteř husitského hnutí. Druhým rozdílem byl fakt, že se Olomouckému biskupství podařilo uchovat svoji strukturu a zachovat věrnost papeži (v Praze se do arcibiskupského úřadu dostali stoupenci husitství). Za husitství se však podobně jako v Čechách postavila většina šlechtické zemské obce. Protože markrabaty byli v té době odpůrci husitství (Zikmund Lucemburský a později Albrecht Habsburský) lze hledět na husitství na Moravě, jako na zápas mezi markrabaty a husitskou šlechtou o vládu v zemi. Nicméně na Moravě se narozdíl od Čech udržela po celou dobu bojů zemská politická struktura, a to včetně obsazování místa zemského hejtmana.

Pronikání Husových idejí na Moravu
Základem Husova učení bylo proniknutí spisů J. Viklefa do Prahy. Husovo učení se snažilo především o nápravu poměrů v církvi a hlásalo převahu světské moci nad církevní mocí. Není divů, že toto učení našlo ohlas především v řadách šlechty. Ta si tak mohla vyřešit své hospodářské problémy (dluhy dané nákladným životem, stavbou drahých hradů atd.). Z Čech se pak na Moravu dostávali kazatelé, ale i spisy. Část Husových spolupracovníků však pocházela z Moravy (např. Šimon z Tišnova). Důležité bylo, že Husovým stoupencem byl i zemský hejtman Lacek z Kravař. Ten stejně jako někteří další páni (Cimburkové, Kunštáti, Valdštejnové) užíval svého postavení k uvádění Husových stoupenců na fary na svých statcích.¹⁾ Například do Tovačova byl pozván právě Šimon z Tišnova. Ve Vyškově se také roku 1413 sešla synoda, na které zazněly dosti radikální názory ohledně stavu církve.²⁾  Tomu všemu zatím přihlíželo Olomoucké biskupství nečině, mělo ostatně samo potíže (např. dluhy). Nicméně někteří duchovní, jako byl Štěpán z Dolan, se ostře pustili perem do Husovy nauky. V královských městech, jak bylo výše poznamenáno, se husitství příliš nedařilo. Důvodem mohlo být větší zastoupení německy mluvícího obyvatelstva nad slovanským (převážným nositelem husitství v Čechách), což ovšem neplatilo příliš o Olomouci a Brně. Dalším a pravděpodobnějším důvodem mohly být zkušenosti těchto měst se střety se šlechtickými ozbrojenci během markraběcích válek.

Husitská revoluce
Poprava mistra Husa vyvolala i na Moravě bouři nevole, vtělené do protestních listů šlechticů Zikmundovi a Kostnickému koncilu a do založení obranného šlechtického spolku moravské a české šlechty. Kostnický koncil tak popravou dosáhl opaku zamýšleného účinku. V Olomouckém biskupství se však po zmatcích po určitých zmatcích roku 1417 ujal úřadu biskupa rozhodný odpůrce husitství Jan XI. zvaný Železný (osobně v čele svých jednotek bojoval proti husitům).³⁾ Roku 1419 husitští radikálové vedení Janem Želivským vedou útok na novoměstskou radnici v Praze a vzápětí umírá také markrabě Václav IV. Na Moravě se dle Třebovské kroniky v tomto roce sice udály útoky husitů, ale zřejmě nebyly rozsahem srovnatelné s akcemi v Čechách. To se však mělo změnit. Nicméně na konci roku 1419 přijel do Brna Zikmund Lucemburský a byl šlechtou včetně husitů přijat za nového moravského markraběte. Vzápětí však Zikmund odvolal z místa zemského hejtmana Petra Strážnického z Kravař. 17. března 1420 pak vyhlásil papežský legát ve Vratislavy křížovou výpravu proti českým husitům. Této neúspěšné výpravy se účastnili i někteří moravští šlechtici, z nichž řada včetně nového hejtmana Jindřicha z Plumlova u Vyšehradu padla nebo byla zajata, většina moravské šlechty však výzvu ignorovala. Navíc někteří v bitvě zajatí šlechtici se přidali na stranu husitů. V roce 1420  se husité na jihovýchodní Moravě pokusili založit "moravský Tábor" u Nedakonic, odtud pak zhruba jeden rok sužovali okolní města a kláštery. Vypálili například Velehrad a upálili zde opata a několik mnichů.²⁾ Jihovýchodní Morava se tak stala jedním z center husitství na Moravě, během revoluce přešla do moci husitů města Uherský Brod a Kyjov. Další významnou oblastí byla jihozápadní Morava, zde se konal druhý pokus o založení "Tábora" v Martínkově (tehdy s přídomkem Červený), později byla oblast součástí táborského svazu.

Po neúspěchu u Vyšehradu se Zikmund vrátil na Moravu, zde potvrzoval a uděloval městům privilegia a biskupa Jana pověřil ochranou severu země. Na jaře roku 1421 čeští husité dobyli Svitavy, ale dále na Moravu zřejmě nepostupovali. Moravané včetně nového hejtmana Viléma z Pernštejna se účastnili 4.-7. června 1421 sněmu v Čáslavi. V červnu se konal také sněm v Brně na němž nebyly přijaty jednoznačně závěry sněmu v Čáslavi, Morava si tak podržela autonomii. Na podzim roku 1421 se na Moravě shromažďovalo další křižácké vojsko. Místo tažení do Čech dal Zikmund pokyn k útoku na statky moravských husitů, kteří se odmítli výpravy účastnit. Někteří husitští představitelé kapitulovali (např. Petr Strážnický), jiní ne. Byly dobyty Jevišovice a husitský tábor v Martínkově (zdejší husité pak byli upáleni). Na listopadovém sněmu v Brně byl uzavřen protihusitský landfrýd (zemský mír), v němž zaujal vůdčí postavení biskup Jan, landfrýd neměl však téměř žádný účinek - moravští husité pokračovali v odporu. Také díky zdržení na Moravě byl Zikmund poražen husity v lednu 1422 u Německého Brodu, a to i za přispění husitů z Moravy. Roku 1422 se husité pokusili neúspěšně dobýt Jemnici. Nemuselo je to mrzet, ve stejném roce se Zikmund neúspěšně pokusil dobýt nové ohnisko radikálních husitů (Uherský) Ostroh. 23. března 1422 se stal Zikmundovým místodržícím na Moravě jeho zeť Albrecht Habsburský. Hejtmanem se stal opět Petr Strážnický, ten byl zároveň vůdcem umírněných husitů. Na jaře roku 1423 se radikální husité dostali na Moravě do defenzívy, a to především zásluhou vojenských útoků biskupa Jana a právě Petra Strážnického. Na pomoc Janu Tovačovskému z Cimburka proto táhnou na Moravu v červnu roku 1423 čeští husité, de facto poprvé. Výprava je velmi úspěšná a husité obsazují a dobývají Kroměříž, Vyškov, Slavkov, Přerov atd.⁴⁾ Tím zasadili biskupu Janu těžkou ránu, tomu se však podařilo Kroměříž a Přerov získat brzy zpět.

Nový markrabě
1. října 1423 předal Zikmund vládu nad Moravou Albrechtovi, skončila tak vláda Lucemburské dynastie u nás.⁴⁾  Morava teď spadala pod Albrechtovu kancelář a komoru. Na podzim také táhl zřejmě J. Žižka na západní Moravu. V roce 1424 několikrát nový markrabě pobýval na Moravě. Vedl na Moravu (zejména střední) také vojenskou výpravu a většinu Moravanů prý přivedl k poslušnosti. Snažil se ovšem postupovat umírněněji. Husité však také neváhali a podnikli na podzim téhož roku výpravu na Moravu, ač při ní vojevůdce Žižka zemřel, byla to výprava úspěšná. Řada moravských šlechticů od Albrechta odpadla, včetně Petra Strážnického (natrvalo). Bylo dobyto nebo obsazeno Boskovic, Ivančic, Moravského Krumlova a Třebíče. V Mohelnici pak husité upálili všechny muže.⁴⁾ Podle některých pramenů snad Albrecht podnikl v závěru roku odvetnou výpravu a sesadil Petra Strážnického z místa zemského hejtmana.⁴⁾

Husité však opět pokračovali v útocích a dobyli klášter Dolany, kde dříve působil Husův odpůrce Petr z Dolan. Z kláštera pak ohrožovali spolu s Janem Tovačovským a Petrem Strážnickým zejména Olomouc, která se tak ocitla de facto odříznutá od možnosti obchodovat. Albrecht se mohl radovat z přestupu Haška z Valdštejna (kdysi úspěšný obránce Ostrohu), dříve stoupence radikálních husitů, na jeho stranu. Ten měl již zřejmě dosti husitských radikálů a bojů a stal se stoupencem kompromisu. V květnu 1425 se stal zemským hejtmanem. Na Albrechtovu stranu přešel i Jan z Lomnice. Koncem března téhož roku husité uzavírají s opavským knížetem Přemkem příměří. Albrecht se Zikmundem podnikli na podzim výpravu na západní Moravu. Husitskou Třebíč se jim dobýt nepodařilo a před příchodem českých husitů raději nakonec ustoupili. Ti tak měli volné pole a provedli rozsáhlý útok. Jihlava a Znojmo odolaly, husité však dobyli známý klášter v Louce u Znojma a město Retz v Rakousku.⁴⁾ Po této výpravě se jihozápadní Morava stává plně součástí táborského svazu. Husité také operují na střední a severní Moravě. V této době byla také zničena a opuštěna většina moravských klášterů.

Léta bojů a husitský triumf
Po husitských výpravách z podzimu roku 1425 se husité na Moravě plně uchytili a získali zde vojenskou převahu, k tomu jim dopomohlo zocelení dlouhými boji a schopnost provádět polní tažení v chladnější polovině roku. Morava také začala sloužit jako jejich základna pro útoky na Horní Uhry, Rakousy a Slezsko. Na jaře roku 1426 husité útočí na jižní Moravě, dobývají mezi jinými Břeclav, Mikulov a Valtice (ty tehdy ležely v Rakousku) a pustoší Dolní Rakousy.⁴⁾ Na oplátku se moravští husité účastní vítězné bitvy u Ústí nad Labem (proti III. křížové výpravě, 1426) a později i u Tachova (proti IV., 1427). Albrecht v srpnu 1426 oblehl Břeclav, dobýt ji však nestihl, v listopadu dorazil Prokop Holý s vojskem, které obklíčení prolomilo. Navíc husitům padl do rukou Hodonín. Na střední a severní Moravě husité také triumfují a v letech 1427-8 obsazují Fulnek, Hranice, Jičín, Odry, Přerov atd.⁴⁾ Ve stejné době husité útočí i na jihovýchodní Moravu a opět úspěšně. Husitům se vzdal po krátkém obléhání Uherský Brod. Husité pak dále pokračovali do Horních Uher a poté útočí na Slezsko, kde dobývají například Hlucholazy a Břeh. Po úspěších husitů odchází jejich velký odpůrce biskup Jan XI. Železný do Uher, protihusitská fronta na severní Moravě se tak úplně rozpadla. Hejtmanem se místo odstoupivšího Haška stává Jan z Lomnice. Husitům také napomohl rozvrat markraběcích financí a majetku. Sami husité využívali důchodů ze svých svazů, kořisti a tzv. holdů (de facto dávek od sedláků). Ovšem i toto financování mohlo být těžko dlouhodobě udržitelné z důvodu ekonomického rozvratu Čech i Moravy. Roku 1428 se husité po návratu ze Slezska pokusili obsadit bez úspěchu Brno. Velká královská města tak pořád husitům odolávala. Nicméně kolem těchto měst se postupně uzavřela blokáda husitů, což podvazovalo jejich hospodářský rozvoj a hrozilo hladem. Proto byla tato města nucena uzavírat s husity příměří. První uzavřeli olomoučtí měšťané s Janem Tovačovským již v roce 1426.⁴⁾ Cílem bylo zajistit alespoň základní zdroje obživy, a to bylo výhodné i pro husity. Roku 1429 se moravští husité účastnili výpravy do Němec. O rok později táhli husité pod Prokopem Holým do Slezska a cestou se jim vzdal Šternberk.⁴⁾ Husité táhnou také do Horních Uher a při této příležitosti porážejí své odpůrce u Podivína. Roku 1431 táhl na Moravu pro změnu markrabě Albrecht a měl zde svést úspěšnou bitvu, dobýt Kyjov a zlikvidovat husitskou sektu tzv. prostředků.²⁾ Naopak husitská výprava do Rakous neuspěla. V každém případě se moravští husité tomuto poslednímu velkému útoku ubránili. V květnu 1432 pak husité obsadili klášter Hradisko u Olomouce, klášter rozbořili a opustili. Ve stejném roce opět obsadili biskupovu Kroměříž a zpustošili Dolní Rakousy až k Dunaji.

Nesnadná cesta k míru
Postupem času se stále jasněji umírněným husitům ukazovalo, že stále boje vyčerpávají zemi a lid. Také katolická strana poznala, že se jí husity nepodaří vojensky zlomit. Roku 1431 byla poražena další křížová výprava u Domažlic (V. v pořadí). Otvíral se tak prostor k jednání o míru. Naopak radikální husité (sirotci a táboři) zvyklí na válku nadále jednání odmítali. Umírněným husitům šlo především o to, aby se poměry nevrátily po stránce náboženství, politiky a zejména majetku do předhusitských časů. Katolíkům o jednotu církve. Zikmundovi a Albrechtovi o to, aby se konečně mohli ujmout vlády a skončit s nákladnými výpravami. Moravští husité přijali program čtyř artikul. Tento program byl již spíše politický než náboženský a obracel se i na katolíky. Moravané se také dohodli s Čechy (svatomartinský sněm v Praze)  na společném postupu vůči koncilu v Basileji a začlenili se také do husitského spolku, kde byli silně zastoupeni. Také markrabě Albrecht byl nakloněn jednání, trval však na svých panovnických právech a odmítal, aby Morava měla společného vládce s Čechy (Zikmunda). Jakmile Albrecht začal jednat s moravskou zemskou obcí včetně husitů, končí spolupráce Moravanů s radikálními českými husity. Vše urychlila porážka radikálních husitů umírněnými husity za spolupráce katolíků u Lipan v květnu 1434. Díky tomu mohli husité vystupovat více jednotně a kompromis byl jednoduší. Ze západní Moravy odešly po bitvě i táborské posádky. Konečně 9. září 1434 v Brně uzavírají moravští šlechticové včetně husitů s markrabětem Albrechtem zemský landfrýd (mír) a přijímají ho za svého pána. Na oplátku jim on potvrzuje privilegia. Chod zemského práva se obnovuje a s ním i zápisy do zemských desek.⁴⁾ A přestože není v landfrýdu ani slovo o náboženství a o politickém vztahu Moravy k českému králi, jedná se de facto o zakončení husitských válek na Moravě a obnovení míru v zemi. Jednání o náboženských a politických otázkách sice nadále pokračují, ale to už je jiná kapitola.